Rozhovor s MUDr. Danielem Csomorem

o simulační medicíně a dobře vedeném kurzu pro zvládání krizových situací

V závěru loňského roku proběhl v pavilonu Dialog při Aesculap Akademii na pražské Bulovce kurz Simulační výuky v anestezii a intenzivní péči. Byl z řady Train the Trainers, tedy určený pro zkušené lékaře – lektory, kteří se buď sami aktivně věnují simulační medicíně, nebo to mají v úmyslu. Pozvání nyní přijal zkušený odborník simulační medicíny, MUDr. Daniel Csomor, který pochází ze Slovenska a působí jako školitel ve Wiener Neustadtu v Dolnorakouském centru medicínských simulací a bezpečnosti pacientů. Zeptali jsme se na jeho zkušenosti. 

Jak jste se dostal k simulační medicíně?
Bylo to v nemocnici ve Wiener Neustadtu, kde pracuji. Když jsem tam před deseti lety nastoupil, se simulační medicínou se teprve začínalo. Do nemocnice mě vzali jako atestovaného lékaře na dětské akutní stavy a to byla odbornost, která se dobře hodila pro užší tým lidí, co tam začali budovat simulační centrum. Následovaly první výcviky a později už mě poslali na školení instruktorů a nabralo to směr.
Takže ze Slovenska jste podobnou zkušenost neměl, bylo to poprvé…
Ne, neměl. Poprvé jsem to viděl na jednom mezinárodním kongresu ve Vídni, kde byl prodejní stánek firmy Laerdal a měli tam tyto simulátory – sofistikované figuríny vystavené. Víc jsem o tom nevěděl. A zdaleka jsem netušil, s čím vším to souvisí. Na Slovensku a v Čechách jsme akutní stavy také vždycky trénovali a máme v tom například dvaceti pětiletou tradici v soutěži záchranných služeb. I když se teoreticky vědělo, že takové pokročilé technické možnosti existují, nebyly ještě pro domácí zdravotnictví finančně dostupné. Museli jsme si poradit bez nich. Probíhalo to tradičně kvazi-hranou situací se živými figuranty.
Takovému figurantovi se ale skutečná masáž srdce neprováděla…
To určitě ne. Resuscitace se simulovala na gumové „Anče“. Takovéto drahé sofistikované simulátory, jako je ten vedle nás, jsme k dispozici zdaleka neměli. Ale byly to takové první vlaštovky simulační medicíny, protože se u toho začaly již tehdy nacvičovat podobné dovednosti, o jaké nám při nácviku s inteligentními figurínami jde. Že umí lékař záchranné služby resuscitovat, to se rozumí samo sebou. O tento nácvik tolik nejde. I tenkrát šlo o komplexní úkoly, ke kterým patří celkové zvládání situace, komunikace s příbuznými a podobně. S dnešní simulační medicínou a se to však nedá srovnat. Asi by se hodil příměr, že dnes můžeme pracovat precizně v laboratoři a tehdy byla nutná větší improvizace v terénu.
Je simulační centrum zde v Pavilonu Dialog srovnatelné s tím rakouským, kde působíte?
Ano, toto simulační centrum je naprosto srovnatelné s naším akreditovaným centrem ve Wiener Neustadtu, a to co se týče materiálně-technického zabezpečení, audiovizuální techniky i všeho ostatního. Dokonce tam máme přesně ten samý simulátor od stejné firmy. Takže identické je i ovládání, kamerový systém a tak dále. Obecně máme v Rakousku, řekněme, o 10 let více zkušeností, protože se tam dříve začalo, a zkušenost z člověka dělá profesionála. Ale je to srovnatelné.
Má české a slovenské prostředí nějaká specifika?
Problémem, na který narážíme a který pak vytváří určitá specifika, je nedostatek financí. V Rakousku se tolik neřeší, kolik se u simulace spotřebuje ampulí, stříkaček nebo dalšího materiálu. I když ale máme sponzory, ušetřit se dá a my to děláme i v Rakousku.
Necháte někdy figurínu zemřít?
V principu nenecháváme figurínu zemřít. A scénář není vždy dynamickým rozhodnutím. Máme ho dopředu připravený a promyšlený. Je za tím několik hodin práce. Míváme připravené dvě varianty. Kdyby to pro účastníky bylo příliš jednoduché a rutina jim neumožňovala vstřebat nic nového, trochu jim to ztížíme. Naopak tam, kde jim to příliš nejde, se je k tomu snažíme dovést. Připravujeme si vždy varianty dvěma směry.
Zaměřujete se v kurzech stejným dílem na medicínské postupy jako na práci v týmu?
Medicínské postupy trénujeme bezděčně na základě nějaké simulované akutní situace. Předně však jde o ty netechnické dovednosti, kam práce v týmu patří. Předpokládá se, že všichni lékaři umějí resuscitovat, že každý ví, jaký lék, v jaké dávce se kdy podává. Tady není co učit. Je ale na místě si všimnout toho pozadí, na kterém se to odehrává. Zaregistrovat, jak se co odehrávalo. Například jak to lékař formuloval, když ordinoval lék. Proč ho třeba sestra neslyšela – byla právě zaměstnaná něčím jiným. Proč přehlédl informaci na monitoru, proč něco přeslechl. Tyto lidské faktory hrají denně roli na centrálních příjmech, na záchranné službě, na operačním sále nebo při zákroku. Akutní stavy v medicíně neprobíhají tak, jako když si o tom čtete v učebnici. Číst umíme všichni, ale jde o to, jak přetavit tu informaci do reálné chaotické situace, kdy stříkačky „létají“ nebo stříká krev.
Jak často by měli účastníci v rámci simulační medicíny trénovat?
Určitě jednou ročně.
V českém prostředí se snažíme ohledně simulační medicíny vytvořit standardy. Co bychom tu měli udělat, aby nám to tu fungovalo stejně dobře jako v Rakousku?
V Rakousku se simulační medicína zaintegrovala do postgraduálního vzdělávacího systému, takže od roku 2015 tam neexistuje anesteziolog, který by udělal atestaci a neměl alespoň jednodenní kurz těchto netechnických dovedností. Nejúčinnější způsob je zaintegrovat to do legislativy.
Je rozdíl mezi kurzem pro lékaře a pro sestry?
Ne, my to děláme všechno v reálných týmech. Ne, že „ty mi dnes budeš hrát lékaře a ty primáře“. Ne, každý tu dělá tu práci, kterou vykonává normálně, aby byla navozená situace skutečně podobná tomu, co může reálně nastat třeba o noční směně. Jen dnes je to výjimka, protože tu trénujeme trenéry.
Co je podle Vás nejdůležitější částí simulační medicíny?
Důležité je všechno. To, že frekventant přijde, dostane se do akutní situace a bravurně ji vyřeší nebo se i potýká s různými komplikacemi. K nezaplacení jsou však následné debrífinky, kdy si o situaci při záznamech z akce povídáme. Když to proběhlo dobře, pojmenujeme společně proč, a účastníci nabývají jistoty, že něco vědí nejen teoreticky, ale dokážou to také použít. Jindy analyzujeme, proč to neproběhlo optimálně. Instruktor tu funguje jako kvazi-moderátor a snaží se, aby si na jádro pudla přišli samotní účastníci.
Nestačila by jen praxe v nemocnicích?
Nestačila. V nemocnici máte tolik práce, že si o těch věcech nestihnete popovídat a vlastně tu na to ještě není kultura. Není zvykem, že by se někomu přiznalo, že něco neproběhlo tak, jak mělo. V Rakousku se s tím trochu začíná, ale v Čechách a na Slovensku jsme od toho ještě daleko. Ale z chyby se dá konstruktivně poučit v tomto chráněném sterilním prostředí. Tady je chyba dokonce žádoucí a nahraný záznam a všechny informace tu zůstávají jako důvěrné a nedostanou se odsud ven. Pacient nám nezemře, odpadá ta obrovská psychická zátěž. Myslím, že tato metoda je ve svých přínosech nenahraditelná. Tento obor má budoucnost. Dělám ho osobně z přesvědčení.


Autor textu: Jana Kittová
Autor fotografií: Ester Horovičová

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.